14.Kapitola
Záchrana?
Viděla jsem je.Alice,Emmeta,Rosalii,Esme,Carlisle a Edwarda.,,Tak,kdo půjde první?!"zvolal jeden vysoký,hubený a bledý pán ze zdola.Do obličeje jsem u neviděla,jaká to škoda.
,,Já?!"a skočila jsem dolů.Všichni se otočili a daly varovnou pozici.I já jsem se nahrbila a trochu vrčela.Pán se otočil.Byl o Bellcors.Ten šeredný,starý,vyhublý a bledý stvoření na mě civělo.,,Kdo jsi?!"optal se.,,Ale tati,ty jsi nepoznáváš..to je naše Berlinka,ne??!"zasmála se opodál dívka,kterou jsem však už znala.,,Neopoleno,děkuji mockrát za radu!"mrknul koutkem na ni a usmál se a obrátil pohled na mě.Zatkla jsem zuby,dala jsem ruce v pěst a beznadějně,že je porazím jsem se dívala na ně.
,,Bello!"vyhrknul Edward.Celá rodina mi však také sledovala.Sklopila jsem oči,v čem mi něco srazilo k zemi.,,Jacobe,nech ji bejt!"bránil mě usilovně Edwarda,ale boužel měl svázený ruce a neměl šanci.Zadíval se na něho a zasmál se hluboce.Odlákal na tolik jeho pozornost,že jsem měla šanci ho praštit,ale moje srdce,říkalo ne,ale tělo,že jo.Nevěděla jsem,ale pak jsem si vzpomněla,kolikrát mi udeřil bez váhání.Kopla jsem do něho a on vyletěl vzhůru do oblak,ale je dost rychlý a přeměnil se ve vlka.
,,Nechci s tebou zápasit,Jacobe!"řekla jsem mu.Ani se neproměnil a utekl pryč od nás.Ale než jsem se nadála,ta mrcha mě visela na zádech jako klíště.Zkoušela jsem si ji setřást,ale nešlo to.Má ocelový stisk.Ale nakonec mi v tom myšlenkách pomáhal Edward a já ji setřásla na zem velikou silou.Zavrčela jsem na pána.Jenže vzal Esme a dal ji k útesu.
,,Bohužel má milá se na to budeš muset dívat také,jak umírají!"řekl a shodil ji z útesu.Skočila jsem také z útesu a chytila ji.Ale za málo sekund jsme byli ponořený ve vodě.Rozvázala jsem ji.Esme byla volná a poděkovala mi.V tom jsme vylezli a neviděli dálkou na ně.
,,Bello,rychle musíme jít jim na pomoc!"vyplašeně už běžela pomoct.Neběžela jsem,ale dívala na útesy a moře a pláž.Všecko se mi nějak vybavilo,jako kdyby to bylo včera.Byla tam divná síla,která mě přinutila se dívat na všechno okolo.V čem vidím Jacoba.Jeho dlouhé,tmavé vlasy šplhající k bederní páteři se vlní pomocí větru,který jde od moře k němu.Je skoro tma a všechno se tmaví.Ale slunce jde však vidět a to krásně.Počasí se nakonec i umoudřilo.Sice Esme na mě volá,ale já ji tolik nevnímám.Vnímám Jacoba,který se blíží volnou chůzí ke mne.Jeho stopy jsou lidské v mokrém písku.Jde pokraji moře a vlny mu někdy šplouchnou do nohou.Má bílou košili a kraťasy.Přibližuje se ke mne čím dál víc,až je u mě.,,Bello?!"řekl mi tiše a díval se mi do očí.,,Ano?"řekla se mu.,,Promiň mi to.Vím,udělal jsem chyby a z chyb se ,,člověk" učí.Moc mi to mrzí.Všechno jsem zastavil.Tvoje nová rodina je v pořádku.Doufám.."přitom se koukal na vlny v moři a vítr mu šlehal do jeho tmavých vlasů.Přišlo mi ho líto i ne.,,Slibuješ,že je vše ok?!"zeptala jsem se váhavě.Podíval se na mě.,,Ano,Bello.Měla bys jít!"utišil rozhovor a obrátil se.Šel zpátky po jeho příchozích stopách,které mizí.,,Jacobe?!"zakřičila jsem na něho tiším hlasem.Obratil se kývnul.,,Vážně,co si teď řekl,bylo upřímné a pravdivé?!"nemohla jsem prostě uvěřit,že by se omluvil.Kývnul a opět se obrátil.Také jsem se obrátila čele k němu a šla rovně.,,Bello?!"zaječel.Otočila jsem se.,,Jo?"zdvihla jsem hlavu k němu.,,Promiň mi to všecko!"a pokusil se usmát,ale nešlo u to a opět se otočil radši..Také jsem šla svou cestou a usmála se,aby to neviděl.Prostě jsem šla svou cestou..














ty tvoe povídky prostě žeruuu xD